Radim

Pokud plavete v pravidlech baseballu, v kostce funguje takhle: nehraje v něm roli čas, jako ho hraje třeba ve fotbalu nebo hokeji, hraje se na "tahy" (proto taky Ernest Hemingway o baseballu řekl, že jsou to nejrychlejší šachy). Základní jednotkou je směna (anglicky inning) - během ní se oba týmy vystřídají a mají po jednom "tahu", během kterého se pokusí bodovat. Směn je celkem 9 za zápas (případně víc, když se musí při remíze prodlužovat).

A co se děje během jedné směny? Nadhazovač jednoho týmu se pokusí dobrými nadhozy zamezit tomu, aby se pálkaři soupeře dostali na mety. Mety jsou celkem čtyři - první, druhá, třetí a domácí -, a pokud se pálkaři podaří oběhnout všechny čtyři, získává jeho tým bod.

Nejjednodušším způsobem, jak bodovat, je odpálit homerun, tedy poslat míč za bariéru stadionu, kde ho hráči soupeře v poli nemohou chytit. V takovém případě pálkař může v klidu oběhnout všechny čtyři mety a došlápnutím na domácí metu získat bod. Pokud se navíc už před ním dostal na některou z met některý jeho spoluhráč, pošle "domů" i jeho a získá tím další bod za každého spoluhráče. Jedním odpalem tak může získat až čtyři body - to tehdy, když odpálí homerun při všech obsazených metách (čtvrtá, domácí, se neobsazuje, tam se jen dobíhá).

"Tah" jednoho týmu končí, když se mu tzv. vyautují tři hráči. Ze hry je může dostat nadhazovač strikeoutem (tj. pálkař ani neodpálí), ze hry je mohou dostat i nadhazovačovi spoluhráči v poli, když chytí odpal přímo ze vzduchu (tj. míč nedopadne na zem) nebo "zašlápnou" metu dřív, než na ní pálkař stihne doběhnout, a existuje ještě několika dalších způsobů. Jakmile má tým tři vyautované hráče, jde na pálku druhé družstvo. Když se i tomu vyautují tři hráči, končí směna a začíná další (a na pálku jde znovu první tým).

Dostat se do americké profesionální soutěže MLB (psát budeme jen o ní) jako nadhazovač a chytit se v ní není vůbec jednoduché. Ve Spojených státech existuje systém nižších lig a dostat se skrz ně do té nejsledovanější je velkou výhrou. Přesto jsou mezi nadhazovači ohromné rozdíly - to proto, že například na rozdíl od několika desítek brankářů v NHL jsou nadhazovačů v MLB stovky.

Důvod je jednoduchý: zatímco hokejový brankář může odchytat všechny zápasy svého týmu, baseballový nadhazovač odháže zhruba pětinu ze všech utkání, takže jich mužstva potřebují několikanásobně víc. Nadhazování je totiž pro ruku velmi vyčerpávající činnost - tzv. starteři (starting pitchers) odhážou kolem 100 nadhozů za zápas při maximální rychlosti, a aby za několik let neskončili v invalidním důchodu, musí dát ruce čas na odpočinek. Obvykle je to 4-5 dnů, takže týmy střídají typicky 5 starterů v tzv. rotaci; pokud mužstvo hraje od pondělka do neděle, tak v pondělí nasadí nadhazovače A, v dalších čtyřech dnech budou zahajovat zápas jeho kolegové a v sobotu přijde na řadu znovu nadhazovač A. Při 30 týmech a pěti nadhazovačích v rotaci to dá 150 starterů, z nichž se část dříve nebo později během sezony zraní, takže za ně musí na kratší nebo delší dobu zaskočit náhradníci.

Pokud jste už na baseball sázeli, určitě jste si všimli, že jen málokdy zahajovací nadhazovač (starter) utkání dokončí (tj. odháže 9 směn). To je kvůli zmíněnému počtu nadhozů, o kterém rozhoduje trenér mužstva. Když má pocit, že nadhazovač začíná být unavený, konzultuje s ním, jestli zvládne dál házet, případně ho rovnou vystřídá. Existují nadhazovači, kteří zvládnou odházet pravidelně kolem 120 nadhozů, ale trenéři bývají obezřetní a své hráče raději střídají dříve.

Když starter odejde ze hřiště, přichází na řadu jeho kolegové, souhrnně nazývaní relievers (od slova relieve, ulevit). Ti mají za úkol to samé, co měl jejich kolega - zabránit soupeři bodovat. Relieveři jsou ale zvyklí odházet typicky jednu nebo dvě směny, po kterých jsou znovu střídáni. Pokud se nadhazovačům nedaří, není nic neobvyklého, že jich trenér vystřídá i pět a více za zápas. Střídání navíc může mít i jiný důvod než jen špatný výkon nadhazovače; kouč může například nasadit levorukého nadhazovače proti pálkaři, kterému se proti levákům nedaří.

Výjimečné postavení má tzv. closer. Ten se ke slovu dostává obvykle jen v deváté směně, když je jeho tým v těsném vedení. Jeho úkolem je zápas uzavřít (close), k čemuž obvykle mívá dobré předpoklady: pevné nervy a velmi rychlé, nebo těžko čitelné nadhozy.

Co se týká nadhozů, jen jejich popis by zabral minimálně jeden díl Školy sázení, takže velmi stručně. Všichni nadhazovači mají ve "výbavě" tzv. fastball, což je nadhoz, jehož hlavní předností je rychlost. Klíčové jsou u něj dvě věci, samotná rychlost - ta se u nadhazovačů v MLB pohybuje od 90 mil za hodinu (mph) výš - a umístění nadhozu. Obecně platí, že čím výš ve strike zóně nadhoz skončí, tím lépe se pálkaři odpaluje. Ideálně nadhoz končí dole na hraně strike zóny.

Fastball (je jich několik druhů) má v podstatě přímou dráhu letu. Aby pálkařům znepříjemnili život, umějí nadhazovači i další nadhozy, které nejsou tak rychlé, ale v kombinaci s fastbally jsou smrtící. Pokud pálkař čeká fastball a přiletí mu výrazně pomalejší nadhoz, který se těsně před metou stočí jakýmkoliv směrem, je pro něj velmi těžké dobře zareagovat.

Statistiky: ERA a spol.
Rozeznat typ nadhozu při hře je pro necvičené oko skoro nemožné. Podstatné jsou ale výsledky, které se v baseballu dají z velké části vyčíst z čísel. Nejdůležitější a nejcitovanější statistikou nadhazovače je tzv. ERA (earned run average). Ta vyjadřuje, kolik oběhů dovolí nadhazovač soupeři udělat za 9 směn (sice jsme si řekli, že 9 směn nadhazovač odháže málokdy, ale tady je to brané jako měřítko). Zjednodušeně se dá říct, že nejlepší nadhazovači dokážou ERA dostat pod 3.00 v sezoně, velmi dobří mají tuto statistiku mezi 3.00 a 4.00, průměrní od 4.00 do 5.00. ERA těsně nad 5.00 je ještě přijatelná, ale dlouhodobá ERA kolem 6.00 a výš už svědčí o slabých výkonech.

Druhou důležitou statistikou je WHIP (walks and hits per inning pitched). Ta ukazuje, kolik pálkařů pustí nadhazovač za jednu směnu na mety. Nejlepší nadhazovači mají WHIP kolem 1.00, 1.20 je ještě pořád velmi dobré číslo. WHIP od 1.40 výš už svědčí o tom, že pálkaři dokážou nadhazovači jeho nadhozy odpalovat, nebo o tom, že nadhazovač nemá dobrou kontrolu míče (do statistiky WHIP se počítají nadhozy a mety zdarma - walks). Každopádně pálkaři na metách znamenají pokaždé nebezpečí; vysoké číslo WHIP nemusí nutně automaticky znamenat vysoké číslo ERA, ale nadhazovač na to obvykle dřív nebo později "dojede" a na ERA se to projeví. I v baseballu totiž platí faktor štěstí, které nadhazovač nemůže mít donekonečna.

Vizitkou dobrého nadhazovače je kromě nízkých čísel u ERA a WHIP také dobrý poměr mezi strikeouty (zkracuje se jako "K") a metami zdarma. Nejlepší nadhazovači obvykle mají průměr 1 strikeout na směnu a více, ale nemusí to být pravidlo. Jak nadhazovači stárnou, obvykle jim odchází rychlost nadhozů, ovšem díky zkušenostem už umí uspět i s pomalejšími a "chytřejšími" nadhozy. Takové nadhozy pálkaři často odpálí, ale ne optimálně, a proto pro nadhazovačovy spoluhráče nebývá problém pálkaře vyautovat. O významu dobré kontroly míče už řeč byla: málo met zdarma=menší nebezpečí.

Statistiky neřeknou o nadhazovači všechno. Díky dobrým spoluhráčům v poli může mít i horší nadhazovač lepší čísla, než jaká by si zasloužil (a díky tomu i víc výher než lepší nadhazovač v horším týmu). Jako vodítko ale statistiky slouží výborně. Když k tomu budete navíc číst články, ve kterých se dozvíte třeba o tom, že nadhazovači X klesla od loňské sezoně rychlost fastballu o 5 mph, a vidíte, že po slušném vstupu do sezony mají proti němu pálkaři hody, nebude pro vás problém dát si věci dohromady.

Před několik týdny došlo v zámořské MLB k přestupové bombě: vnitřní polař St. Louis Albert Pujols se po létech strávených s Cardinals rozhodl změnit působiště a podepsal smlouvu s Los Angeles Angels za čtvrt miliardy dolarů. A to není největší smlouva v historii - tu podepsal jiný vnitřní polař Alex Rodriguez. Už z toho se dá jednoduše usoudit, že nadhazovači jsou pro sázení na baseball klíčoví, ale jedinými důležitými hráči rozhodně nejsou.

Když čeští komentátoři na předešlých olympijských hrách měli divákům vysvětlovat, co se na hřišti děje, nebyl to pro ně lehký úkol. Jednou z nutných věcí bylo vysvětlit, že pálení v baseballu není jako kopat penalty ve fotbalu - nejlepší exekutoři penalt jich promění devět z deseti (nebo i víc), ale v baseballu i ti nejlepší pálkaři zhruba ve dvou třetinách případů selžou.

Dvěma důležitými statistikami jsou u nich pálkařský průměr (AVG) a tzv. slugging percentage (SLG). Ta první říká, s jakou procentuální úspěšností dokáže pálkař pálit, ta druhá navíc zohledňuje i kvalitu a sílu odpalu. Slušní pálkaři mají průměr kolem .280, velmi dobří si drží average kolem .300 a ti nejlepší zakončí sezonu s průměrem kolem .350.

Když budete pátrat po tom, kteří pálkaři jsou klíčoví (což je při sázení důležité), pálkařský průměr je prvním důležitým ukazatelem. Dobrým vodítkem je ale už i samotné postavení pálkaře na soupisce. První pálkař v pořadí bývá (nebo by měl být) velmi rychlý a měl by to být kontaktní pálkař s dobrým pálkařským průměrem. Jeho úkolem je dostat se na metu; těmto rychlíkům často stačí dostat se na první, aby soupeře ohrozili, protože jsou schopní vzápětí ukrást (viz pravidla) druhou metu a být tak v tzv. skórovací pozici. Tou se myslí druhá a třetí meta, ze kterých může další pálkař i jednometovým odpalem poslat svého spoluhráče domů a bodovat.

Klíčoví pálkaři týmu jsou obvykle 3.-5. v pořadí, ten nejlepší jde na řadu většinou jako čtvrtý. Když na něj totiž přijde řada, dost často už na některé z met (třeba i na všech třech) stojí jeho spoluhráči, které ti nejlepší pálkaři s dobrými nervy dokážou poslat domů.

Ve zbytku tzv. line-upu obecně jdou pálkaři podle kvality, takže devátý (poslední) pálkař v pořadí by v útoku klíčovým hráčem být rozhodně neměl.

Jestli už jste na baseball sázeli, možná vás zmátlo, že nadhazovači někdy chodí i na pálku a někdy ne. To je dáno historií MLB. V ní jsou dvě ligy - starší Národní liga a novější Americká liga. V Národní lize je úkolem nadhazovače chodit i na pálku, v Americké lize mají týmy vždy jednoho určeného pálkaře (tzv. designated hitter), který chodí pálit místo nadhazovače. V Národní lize tak nadhazovači mají o něco jednodušší život - jen málokterý nadhazovač je zároveň dobrý pálkař, proto to často bývá aut téměř zadarmo. Často je tak k vidění, že si nadhazovač raději při dvou autech nechá zaplnit mety, pokud má jít na pálku nadhazovač. Určitě to ale neudělá ke konci zápasu, když už se střídají nadhazovači. Místo kteréhokoliv nadhazovače může jít na pálku tzv. pinch hitter - ten podobně jako designated hitter pálí místo nadhazovače, ovšem poté už se původní nadhazovač nemůže vrátit do hry a musí ho vystřídat jiný. Například ve druhé směně nebývá k vidění, že by trenér nadhazovače vystřídal jen proto, aby místo něj šel pálit dobrý pálkař (protože od zahajovacího nadhazovače se čeká, že odháže alespoň šest směn), ke konci utkání už je to ale téměř pravidlo.